42,195 km – část 1.

O knize jak uběhnout maraton za 100 dní jsem psal v minulém článku. Dostal jsem nápad. Podrobím ji praktickému testu:) Maraton prý dokáže uběhnout každý, kdo mu věnuje 14týdnů poctivého tréningu. Ano, každý, uplně. Zdá se vám to divný? Tak to jste normální, mně taky.

Vytrvalostní sporty jsem nikdy neměl rád, za prvý za to může astma, bo když se při námaze hodně zadejcham, jako každýmu správnýmu astmatikovi se mi v důsledku výměny velkých objemů vzduchu v průdušnici tahle roura stáhne a dýchá se mi pak hodně blbě. Abych se neudusil musim dýchat o to víc a o to víc se ta roura dráždí žejo:) No a za druhý jsem na tyhle sporty ani nikdy neměl talent, nešly mi a proto mě nebavily. Běh ve škole jsem nesnášel. Časy sice nebyly žádná katastrofa, ale stejně, pro nevytrvalce je běh vopruz, nehledě na to, že od poloviny běhu má vždy pocit, že se blíží jeho smrt. On to není ani tak pocit, jako naprosté přesvědčení. Intenzita tohoto přesvědčení je nepřímoúměrná vzdálenosti od cílové čáry. Nekecam.
Jediná výjimka je snad MTB. Na bajku jsem jezdil dost a rád, ale zlepšení nebylo nijak výrazný. Kdyby začal jezdit kdokoliv z lidí, majících nadání pro aerobní sporty, strčí mě do kapsy po pár tejdnejch a já si se svými několika tisíci najetých kilometrů ročně můžu vytřít konečník:)

Kdo jiný než já by se teda měl pokusit vyzkoušet tréningový plán obsažený v knize M. Škorpila? Neumim přesně říct, proč se mi do toho chce. Pročetl jsem onu knížku a pročetl jsem pár blogů běžčů-nadšenců, kteří psali o svém prvním maratonu, o tom jak se k běhu dostali a o tom jak jim upevnil fyzičku a jak běhají dodnes (například blog aerobního tragéda – btw s tímhle titulkem se 100%ně stotožňuju). A musim říct, že oboje je silná motivace. Uběhnout maraton, 42 kilometrů, se kterými mají potíže i profesionální sportovci, se mi zdá pro amatéra, jehož průměrný čas na minutu při běhu na 10 kilometrů je 8 minut, naprosto nemožný:) Je to nemožný, nepředstavitelný a nereálný. A možná proto to chci vyzkoušet. Je to výzva. Každý, kdo píše o svém prvním maratonu, píše o bolesti a o pocitech, které se nedají popsat. Chci je zažít a chci si je vychutnat. Je v tom touha po nevšedních zážitcích, je v tom touha po zlepšení kondice a nesporně i touha něco si dokázat. Myslim, že dobrý a legitimní důvody, proč se do toho pustit ne?:)

M. Škorpil v knize rozlišuje 4 úrovně tréningu, do kterých se lidé mají zařadit podle Cooperova testu (12ti minutový běh). Cooperův test jsem nezkoušel, automaticky jsem si ale vybral tréningový plán AZ (absolutní začátečník), přestože jsem přesvědčen, že za 12minut uběhnu více jak 1300 – 1600 metrů. To je taky to, co mě trochu uklidňuje…pokud kniha sestavuje plán i pro jedince, kteří za dvanáct minut uběhnou jen 1300 metrů, možná tu pro mě je nějaká šance. I kdyby byla uplně mizivá, chci jí využít. Dále je v předběžném odhadu napsáno, že AZ, pokud bude dodržovat tréningový plán, bude schopen maraton dokončit v čase 5:30 – 6:00 hodin (světový rekord je 2:04 myslim). Limit na dokončení PIM je 7 hodin (což by se imho dalo zvládnou svižnou chůzí, ale nevim). Mam za sebou první týden, moje ambice je dokončit závod, čas je mi momentálně uplně u zadku. Pokud se už vydam na trasu, jakože i k tomu postavení se na start vede zatím hrozně dlouhá cesta, chci ten závod dokončit i kdyby to mělo být v čase 6:59:)

A teďka k tomu tréningu.
Jak jsem psal minule, první týden jsem prokaučoval, tak jsem skočil rovnou do druhého. Pro AZ je na první týden stejně jenom zařazená 30ti minutová chůze 4x týdně, tak se snad nic neděje.
Když budu počítat i neděli z minulého týdne, uběhl jsem už celkem 29 kilometrů. Necelých 24 kilometrů tento týden. Všechno v mrazu, teploty od nuly do minus pěti, ale nebylo to tak hrozný.

První týdny jsou zaměřeny na vylepšení aerobní vytrvalosti. Vytrvalostní tempo je cca na hranici 75% maximální TF (tepové krekvence), což je u mě něco lehce přes 150 tepů/min. Hned jak jsem v neděli nasadil tepovku a obul boty (ano ty, do kterých bylo před šesti(?) lety nablito na Máchově jezeře:)) měl jsem 110. Pochopil jsem, že udržet to při běhu na 150ti zas taková pohoda nebude:)

Druhý týden má AZ v plánu zapsáno 40 – 50 minut IB (indiánského běhu – střídání běhu a chůze), což je prostě zaměřeno na zvyšování obecné vytrvalosti. Pravidelně jeden den IB, jeden den odpočinek.

V neděli jsem si tedy dal 40 minut. Je tady v Plzni u škodovky úsek dlouhý přesně 1km, tak běham tam a zpátky, akorát je to hned u docela rušný silnice.
Už při pomalém, chvíli trvajícím klusu mi TF skákala na 170, což je 85%:) Ať jsem zpomaloval jak jsem chtěl, při běhu jsem se pod 160 nedostal, takže jsem hodně chodil:) Ne, že by 160-170 tepů/min bylo vyčerpávající tempo, to vůbec ne, (kdybych neměl tu tepovku, tak ani nepoznam, jestli mam 130 nebo 160) ale podle knihy a obecných rad všude možně takovýhle tréning v začátcích nemá cenu, bo 85% už je kdesi na hranici (spíše kousek za) aerobního prahu, tedy v anaerobní zóně, což je nežádoucí. Prostě bych 40 kiláků s TF 170 neuběh ani kdybych se posral:) Dal jsem si teda 5,3km a byl zničenej. Po návratu dom jsem při nádechu a výdechu dost chrčel, kdybych to neznal, asi bych se dost vyděsil…takový to sípání když astmatik dejchá po fyzický námaze, každej to určitě někdy slyšel:)

V pondělí jsem místo odpočinku vyběhnul taky, bo jsem se pořádně nepodíval a myslel jsem, že plán v druhym týdnu začíná pondělkem, omyl:) Nevadí, někdy to srovnam. Zase IB, 40minut, 5,5 km. Scénář se opakoval, při tom nejpomalejším klusu TF až 170, při chůzi rychle padala, tak na 145 jsem se rozbíhal a zase musel brzdit. Dýchání v pohodě, ale svaly na nohách bolely docela fest.

Středa – 47 min IB, 6km. První čtvrthodinku při běhu tak 150 – 160 TF, Potom to zas lítalo vejš. Neuměl jsem prostě zvolit optimální tempo, buď jsem běžel – moc rychle, nebo šel – moc pomalu. Začal pak v průběhu i padat sníh, bylo to docela příjemný, bo to bylo v noci, nikde nikdo a nefoukal vítr, takže padal hodně pomalu a byla to romantika jak sviňa, nebejt nesnesitelný bolesti v levym lýtku, tak se snad rozplynu. Asi jsem se blbě protáhl. Spíš jsem se neprotáhl vůbec.

Pátek – 40 minut, 5,5 km. Běhal jsem v Sokolově. Jenomže padal sníh a bylo pod nulou, takže to netálo a docela rychle se udělala vrstva i na silnicích. Klouzalo to, běželo se blbě a bylo to namáhavý. Navíc mě něco divnýho píchalo v břiše. Hodně jsem chodil. Pocit z pátku – na hovno.

Neděle – 52 minut, 6,5km IB. Vyběhl jsem chvíli po tom, co jsem dorazil do Plzně, tak v půl devátý večer. 5°C pod nulou. Nejhorší na tom je, že nosem nejsem schopnej to udejchat, asi malý ďoury nebo co. Jedině když si ho jednou rukou roztáhnu, ale jednou rukou si při běhu roztahovat nosní dírky je dost nepraktický. Né vole. Takže dejcham pusou a přes pusu mam šátek aby ten vzduch nebyl tak studenej. A dá se to. Průměrnej čas 8 minut na kilometr je sice docela trapas i na indiánský běh, ale musim říct, že jsem z toho běhu měl dobrej pocit a myslim, že mě to snad možná i začíná bavit:) I tepovce se to prej líbilo, koukal jsem na ní vždycky těsně než jsem z běhu přešel do chůze a vždycky to dělalo tak 150 – 160. Takže pohoda. Už ani tak nechrčim, jako první den.

Jo, to pude…cejtim to v kostech.

btw…hlasujte v anketě.